Princip získávání energie štěpením atomů je kupodivu velmi prostý. Když se řekne jaderná elektrárna, všichni si vybavíme Temelín, nebo Dukovany, tak jako tak veliké široké věže, ze kterých se kouří. Tato část však ve skutečnosti energii nevyrábí.
Energie původně vzniká v místě, kterému se říká „jaderný reaktor“. Tato část elektrárny může být jako jediná reálně nebezpečná. Proto je ukryt pod masivním betonovým sarkofágem. Jedná se o poměrně veliké duté zařízení, které obsahuje palivové tyče. V těchto samotných dochází ke štěpení radioaktivních materiálů. Při štěpení vzniká velmi vysoké a intenzivní teplo, které zahřívá kapalinu, která tyče samotné obtéká. Tím že se zahřívá, palivo se naopak ochlazuje.
Tato tekutina je pak trubkou v podobě par vyvedena mimo reaktor a je ochlazována chladnou vodou v okruhu sekundárním, ve kterém se tekutina nikdy nemá šanci dostat do přímého kontaktu s reaktorem. Tato voda se okamžitě mění v páru. Ta pak roztáčí turbínu, která svým točivým pohybem pomocí soustavy magnetů a cívek, indukuje elektrický proud. Jedná se o princip, který je využíván i u získávání vodní, či jakékoli jiné tepelné elektřiny.
Pára poté od generátorů putuje do již zmíněných chladících věží. Zde část postupuje vzhůru do nebes, což pak vnímáme jako kouř z oněch věží (ve skutečnosti se jedná o neškodnou páru), a zbytek se naopak ochladí, tak zvaně zkondenzuje neboli zkapalní a poté stéká skrz „komíny“ dolů a vrací se zpět do oběhu v sekundárním okruhu. Vypařená část se pak musí doplnit z jiného zdroje, proto poblíž těchto výroben proudu bývá většinou příhodná přirozená vodní nádrž.
V principu se tedy jedná o velmi jednoduchý systém, který využívá materiálů se schopností štěpit své jádro. Celý proces pak probíhá za nejpřísnějších a střežených podmínek, jakákoli nehoda je velmi nepravděpodobná a ve většině případů nějakého selhání byly havárie odvráceny. Bohužel se hovoří pouze o těch, u kterých již nebylo možno dělat zhola nic, jako například Fukušima, nebo Černobyl. Nemusíte se ale vůbec ničeho obávat.